TMA (Tvorba mladých autorů)

V září  2009 dostali šesťáci za úkol napsat pohádku a další a dalšííííí:

O kancelářské myši

Byla jednou jedna kancelář a v  té úřadovala slečna Ječná. Slečně Ječné se občas  záhadným způsobem ztrácely věci. Jednou to byly kancelářské sponky, podruhé papír, pak zase obyčejná tužka, a tak podobně. Slečně Ječné už to bylo podezřelé a říkala si: "To přece není možné, kam jsem to zase dala?"

V kanceláři se dělo více podivuhodných věcí, o kterých slečna nevěděla. To proto, že v kanceláři neúřadovala sama. Úřadovala s ní totiž kancelářská myška Agáta. A tato myška byla velice chytrá. Sídlila v rohu kanceláře ve starém psacím stole. Svou myší kancelář si zařídila v tom nejspodnějším šuplíku. Tam si vesele úřadovala, občas jí do její kanceláře přišly navštívit i  její kolegyně z jiných kanceláří.

Tak to chodilo den co den. Až jednoho večera slečna Ječná nemohla  zase najít svou oblíbenou tužku. Prohledala snad celou kancelář, až tu - najednou - padl  její zrak na starý psací sůl. Jen tam nehledala! Otevřela tedy zásuvku, kde byla milá myška Agáta. Když slečna uviděla, jak to má myška pěkně zařízené, nechala ji, aby pracovala s ní.

Ondřej Šteco, 6.r.

Pohádka o kancelářské myši

Za devatero stoly a devatero židlemi žila byla jedna myš. Jmenovala se  Tonička. Neměla práci, protože  ji nikde nechtěli. Až jednou jí do schránky přišel leták, že hledají myší sekretářku.

Tonička se hned přihlásila. A vybrali ji. První den spěchala brzy ráno do práce, a proto jela autem. Na parkovišti před kanceláří nebylo místo k zaparkování, tak musela odjet k Lidlu - a ten kousek dojít pěšky. Stihla to tak tak.

První její úkol bylo napsat americkému prezidentovi Baraku Obamovi zvací dopis. Napsala dopis tak dobře, že za ní přiletěl Barak Obama a nabídl jí,  jestli mu chce dělat  sekretářku. Tonička radostí zapištěla, ocáskem zamávala, půl metru vyskočila a zavolala: "Jo, jo, jo!" 

A zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Petr Štěpán, 6.r.

Pohádka o kancelářském  myšákovi

Byl jednou jeden  myšák, který se jmenoval Joy. Žil nudným kancelářským životem v budově deníku Blesk. Jeho celodenní prací bylo okusování papírů, koberců a starého jídla v koši. Nosíval kraťasy a kšiltovku a na kolečkových bruslích byl profesionál. Jednou šel do myšího kina na Johnyho myšáka Deppa.

Víte, kdo je Johny myšák Depp?

Joy se rozhodl, že chce také zažít nějaké  dobrodružství: Ráno si sbalil kostku sýra a lahev vody a vydal se na kolečkových bruslích do města. Jel dál, pořád dál a najednou se před ním na cestě objevil velký černý kocour se smrtí a hladem v očích! Myšákovi úlekem podklouzly brusle. Rozbil si novou MP3 a spadl na záda.

Kocour se k Joymu přibližoval pomalým  rozvážným krokem. Mlsně se olizoval a mířil přímo k němu. Joy před sebou viděl všechny andělíčky. Začal se modlit a strašně moc se bál. Nevěděl, co má dělat! Kde se vzal, tu se vzal - na laně se ze střechy  zhoupnul Johny myšák Depp a řval:"HO HO, NECH HO BÝT, TEN JE MŮJ, JDI SE NAJÍST DO JINÉHO MAC DONALDU !" Strhla se bitka mezi myšákem Deppem a zlým kocourem.

A hádejte, kdo vyhrál, děcka?

Johny, hrdina všech akčních filmů v myším světě. Joy byl ocsvobozen, už se těšil, až se vrátí do svého nudného kancelářského života. A byl rád, že se nestal obědem pro velkého,  zlého,  hladového kocoura.

Aneta Rojíková, 6.r.

Pohádka o kancelářské myši 

Byla jednou jedna kancelářská  myš a ta chodila celá v šedém. Jmenovala se Hryzalka. O dvě ulice dál bydlela bohatá myš Žofka. Žila ve velkém domě známého obchodníka. Nosila pestré květované šaty. Obě myši byly přítelkyně, ale bohatá myš se neustále povyšovala nad kancelářskou myší.  Den co den jí říkala: "Hryzalko,  podívej se jak vypadáš. Jsi chudou všední myší." Ale Hryzalka  vždy odpověděla: "Tvé šaty jsou možná krásné, ale k čemu ti jsou?"

Tyto spory se neustále opakovaly. Až si jednoho dne řekly, že už s tím přestanou a raději si  společně vyrazí do města.

Když došly  k přechodu, objevila se znenadání kočka. Obě myšky se rozeběhly. Hryzalka k šedivé zdi a její šedá barva s ní splynula.  Kdežto Žofka, ať se schovala kamkoliv, její šaty pořád jasně zářily a myšku prozrazovaly.  Málem ji kočka chytila, kdyby ji naštěstí nebyl zavolal  její pán.

Tenkrát všechno dobře dopadlo,  a tak  od té doby chodí všechny myšky raději v šedém. 

Anna - Marie Severinová 

Krátká pohádka o kancelářské myši

Žila byla  jedna myška. V kanceláři měla svoje místo. Jednoho dne se vypravila do města na nákup a rozhodla se, že si udělá radost. Šla a koupila si los. 

Na los vyhrála první cenu. Už nikam  nechvátala. Kupovala si vše, na co měla chuť a co se jí líbilo. 

Tloustla a tloustla.

A jestli jí nesežral nějaký kocour, tak žije dodnes.

Rostislav Aipldauer, 6.r.

A jdeme do sci -fi - šesťáci:

O Brenželíně

Píše se rok 2101 a v malém městě Gilneas bydlí rodina Kelařova. Je to úplně normální rodina se třemi dětmi. Jmenují se Lukáš, Pavel a Kristýna.  Lukášovi je 11 let, Pavlovi 6 let  a Kristýně 3 roky.  Mají ještě jednoho člena rodiny a to robotickou chůvu technického označení Ópér 3 000, které říkají Brenželína. Chůva jim uklízí, myje nádobí, vaří a pere, ale její hlavní  pracovní náplní je péče o děti.

Občas jí děti dávají zabrat. Lukáš - to když chce pomoci s domácími úkoly. Pavel chce upéci domáci pizzu a do toho křičí Kristýna a klouže se po zábradlí. To pak Brenželína neví, kam se dřív vrhnout. V takových případech se jí zasekne operační systém. Není divu, není už žádná mladice. Je jí už 30 let.

Už se těší do robodůchodu. Ona se totiž přihlásila přes roboface do exkluzivního domova robodůchodců. Tento domov robodůchodců je na planetě Surikata, která je rovných 13 světelných hodin vesmírného letu.  Brenželína si plánuje se svou robokamarádkou, jak si to tam budou užívat. Budou chodit od vazelínové masáže k iontovým koupelím a popíjet přitom olejové koktejly. "To bude paráda!", říká si Brenželína.

Ondřej Šteco, 6.r.

KITT a KARR

Na ostrově Mack jezdila a  skákala  dvě rychlá auta. Obě měla černou karoserii a dobré vstřikování dusíku. Jedno mělo  červené sledovací zařízení a jmenovalo se KITT. To druhé se jmenovalo KARR a mělo žluté sledovací zařízení. Oba auťáky měly neprůstřelnou karoserii, takže na ně mohli střílet a nic se jim nestalo.

Jednou v noci se KARR rozhodl teleportovat na Mars a laserovým paprskem zničit Pluto. Přesně o půlnoci vše vypuklo. Z Pluta létaly jiskry až KITTOVI zkratovalo sledovací zařízení.

"Pomoooc!" zavolal  svého starého kámoše Cesara, "potřebuji opravit."

Opravené zařízení vysledovalo KARRA na Marsu a zjistilo, co provedl. KITTA to velmi rozzlobilo. Tajně se teleportoval na Mars za KARREM. Tam sebe i KARRA vrátil zpátky na ostrov. Když KARR usnul, KITT vytvořil svého dvojníka, aby KARRA přelstil. S pomocí Cesarovy chytré hlavy sestrojili stroj času a vrátili se do minulosti, aby překazili KARRŮV plán. Vymontovali mu teleportmanii, aby už nikdy nemohl opustit ostrov a nikomu neškodil.

Všechno dobře dopadlo a KARR dokonce začal konat dobré skutky. 

Petr Štěpán, 6.r.

PRÁCE DO HASIČSKÉ LITERÁRNÍ SOUTĚŽE   - jaro 2009

Byl jsem jednou o velkých prázdninách u tety a strýce Březovicích u Mladé Boleslavi. Strejda se mne zeptal , jestli bych se nechtěl jet podívat na hasičské závody do Březinky nebo do Plužné, už si nepamatuji jméno, je to dost dlouho, myslím že v roce 2004. Souhlasil jsem.  V sobotu jsme vyrazili. Protože strejda a teta bydlí na konci vesnice  hasičská zbrojnice je na návsi uprostřed, hezky jsme se  prošli. Nebylo to daleko - asi kilometr. Hasičská zbrojnice kdysi bývala kostelík nebo kaple nebo to tak alespoň vypadala. Podle nápisu na štítě byla  postavena v roce 1709. Nedala se už z dálky přehlédnout pro svou červenou omítku a   ozdobná vrata se starobylými klepadly. Mou pozornost upoutal i  veliký funkční litinový zvon, ale nikdo na něj nezvoní, jedině vítr, když je vichřice. Uvnitř ve zbrojnici jsem viděl různé ozdoby, sekery, trubky, výstřižky z novin o jejich hasičárně a zásazích. Četl jsem si i za sklem zarámovanou hasičskou hymnu. V polici ležely hadice, helmy a obleky, boty, kyslíkové masky a další věci.

Ještě než jsme vyjeli, zkontroloval strejda, protože je jejich kapitán, výbavu auta a jestli jsou dost nafoukaná kola a také jestli někdo nechybí, a mohl by z toho být pěkný průšvih. Tak  hotovo. Nasedli jsme  do jejich nového, asi měsíc dva starého, auta a vyrazili jsme. Cestou jsme potkávali další připravující se hasiče, to proto že tam u nich je skoro v každé vesnici hasičský sbor.

Když jsme přijeli, byla na místě jen jedna skupina, protože jsme tam byli dost brzo. A tak jsme si povídali s ostatními hasiči i  s těmi, co postupně přijížděli.

Kolem desáté hodiny  začala soutěž.  Bylo tam kolem padesáti skupin. Zahajovala Plužná, potom startovala Březinka a další.  Já jsem se jenom díval, ale to stačilo, viděl sem všechno.  Když spojili všechny hadice, začali jsme sestříkávat plechovky a stříkat na terč. Po odsoutěžení všech družstev bylo vyhodnocení. Vyhodnotili nás -  třetí místo  ze čtyřiceti pěti.  Ti, co vyhráli, hodili ty, co prohráli do kádě s vodou.

Když jsme přijeli domů, oslavili jsme to.

Martin Jordánek,kategorie: L 2

 

Já jsem se zatím s hasiči nikdy u žádné nehody nesetkal. Jinak už jsem se s nimi, ať při soutěžích nebo při přednáškách, setkal mnohokrát. V roce 2008 jsme měli v naší vsi 120. výročí založení sboru dobrovolných hasičů. Ukázku, jak vyprostit zraněného z auta nám předvedli hasiči ze Želetavy. Po ukázce jsme se mohli podívat do jejich auta a zkusit si  hasičské oblečení a helmu.

S hasiči jsem se potkal  také na táboře. Přijeli z Moravských Budějovic. Ukázali nám svoje nástroje a vysvětlili, co se k čemu používá. Také jsme si mohli vyzkoušet jejich oblečení. Bylo velké teplo, takže nám v něm bylo dost velké horko. Potom jsme udělali řadu a po pár lidech nás pouštěli nahoru na auto. Byl tam docela dobrý výhled. Nakonec nám připravili pěnu. Já jsem si ji  ale užít nemohl, protože jsem zrovna zjistil, že mám klíště a mezitím, než jsem se ho zbavil, hasiči odjeli.

U nás ve vsi máme u sboru dobrovolných hasičů družstva mužů , žen a dětí. Když jsem byl menší, za družstvo dětí jsem závodil. Potom mě to ale přestalo bavit a začal jsem hrát spíš fotbal.

Podle mne by měl být hasič hlavně odvážný. To je asi ta nejdůležitější vlastnost. V dnešní době  je potřeba hasičů čím dál více. Je to většinou kvůli lidské (dětské) nepozornosti. Musíme být prostě opatrnější.

Tomáš Pokorný, kategorie: L 2

 

Asi před třemi roky byla  hasičská soutěž ve Vraníně. My Komáři jsme si dali  sraz u Nechvátalů na kolech. Tam se konalo malé občerstvení a čekalo se na všechny účastníky, kteří chtěli jet fandit do Vranína. Abychom byli opravdoví fanoušci, měli jsme  všichni červená trička s komárem a proudnicí. Když jsme pak jeli po polní cestě, vypadalo to jako červená řeka. Dorazili jsme , odložili si kolaa šli jsme se  opět občerstvit.

Když konečně přišlo na řadu komárovské družstvo A nebylo jich 7, protože jeden odešel a druhý měl zlomenou nohu. Museli jsme  si půjčit  hasiče z Jakubova. A zatímco se naši hasiči chystali, tak já jsem dostala fotoaparát, abych fotila, ať máme záznam.

Mužstvo Komárovic se připravuje na start, každý závodník se soustředí u svého místa. Je to zajímavé. A když jsou nachystaní, spustí se mašina, jdou na startovní čáru. Mužstvo Komárovic A na start! Výstřel startovní pistole! A už běží. Fanoušci jsou netrpěliví a všichni křičí: „Běž, běž, běž!!!" Zapojují veliké hadice a někdo u koše nasává vodu a pak všechny hadice z béček, voda jde do rozdělovače a odtud se rozděluje do dvou hadic s proudnicemi a stříká se na terč. A je to - oddechli si. A čas mezi 17 s - 19 s - už si to přesně nepamatuji. Po chvíli se dozvídáme, že naši mají 1. místo. Všichni jásají.

Po třech soutěžících jde na řadu družstvo B, také je jich málo, půjčují si 2 hasiče z A.  Všichni se chystají a rozhodčí kontroluje. Zdá se, že je všechno v pořádku. Nastartují mašinu s komárem, asi aby to ladilo! A jdou na čáru. Zazní výstřel! U kádě nasadit koš a rychle pod vodu. Pak spojit dvě nejtlustší hadice a k mašině a pak spojit béčka a zatímco čerpají vodu, musí proudaři utíkat k terčům. Voda zatím vlítne do rozdělovače a řítí se do proudnic. A zásah! A je to 20 s a něco.   Je z toho nakonec 4. místo.

Nakonec ještě družstvo A postupovalo do soutěže o sele.  Postupovaly celkem 4 družstva.  Postup byl stejný jako v soutěži o pohár. Všechno nachystat, zapnout mašinu a na start. Načerpat vodu, nasadit koš, spojit dvě tlusté hadice a hlavně béčka a mašina na víc a do rozdělovače a naposled do proudnic a zásah! „Ale né!" křičí fanoušci, je to 20s.  Potom jde Jakubov, mají lepší čas než my, a po nich další dvě družstva, ale ta mají horší časy. Takže 2. místo! Vyhlášení, nejdříve poháry - my máme 1.  místo a o sele 2. místo - takže lahev rumu.

A foto na konec. Krása!  Hasič se zlomenou nohou má na sádře napsáno: muži 1. místo!!

Když je po všem, jedeme zpátky do Komárovic. Tak zase příště!

Tereza Brusová, kategorie: L 2

 

Můj taťka je dobrovolným hasičem  Vesce. Zkouší alespoň jednou ročně, jestli všechno funguje. Čerpají vodu z rybníka u jezedáku, pak stříkají vodu na pastvinu. Vodu nejdříve načerpají do nádoby, pak všechno připojí, natáhnou hadice a je to. Potom zase všechno usuší a uklidí. U hasičárny potom opékají prase a když je ještě vidět, zahrají si fotbal a nakonec se v hospodě občerství a napijí.

Jednou v neděli jsme jeli  na hasičské závody do Třebětic. Bylo zde i spoustu všelijakých her. Na závěr vyhodnocení a ocenění těch nejlepších.

Hasičem bych být rozhodně nechtěl, protože když bych si něco naplánoval a měl bych výjezd, ta bych se nemohl s tím dotyčným sejít. Je to velmi náročná práce, honem chvátat a mít dostatek vody a mít všechno v pořádku. Proto bych nechtěl být za žádnou cenu hasičem. Mohlo by se mi něco stát nebo kolegům a to by byla strašná tragedie, kdyby třeba uhořel, tak bych byl strašně smutný i moji přátelé a známí, že jsem mu nedokázal rychle pomoci a  nezavolal zavčas záchrannou službu.

I když hasičem nechci být, jejich práce si ale velice vážím.

Antonín Švec,kategorie: L 2

 

Jednoho dne mi táta řekl, že s nimi mohu jet na hasičskou soutěž. V neděli po obědě jsme tedy došli k hasičárně  v Cidlině a počkali jsme na ostatní. Já jsem čekal venku, protože se  tam převlíkali. Pak jsme vyjeli do Babic na soutěž.  Až tam jsme zjistili, že jeden hasič chybí. Tak se mne pan starosta zeptal, jestli bych toho chybějícího  nechtěl nahradit. Souhlasil jsem. Když to byl pan starosta nahlásit organizátorovi, řekl mu, že by to ani nebyla Cidlina, kdyby nechtěla nějakou výjimku. Tak jsem poprvé účinkoval na hasičské soutěži.  Jedna naše hasička mi půjčila oblečení: kabát, přilbu, pásek.

Nastoupili jsme na řadu jako třetí. Já jsem byl na startu.  Dal jsem si konec hadice za pásek. Pomocník vedoucího si vzal stopky a odstartoval mě: „3, 2, 1 teď!" Vyrazil jsem. Musel jsem přelézt dva metry vysokou barieru. Zvládl jsem to dobře.  Předal jsem koncovku tátovi. Táta proskočil okýnkem a taky to zvládl dobře. Předal koncovku panu Trojanovi, ten měl za úkol přejít kladinu a připojit dvě hadice k rozdvojce. Splnil bez problémů.

Když jsem vracel oblečení, zjistil jsem, že mi ho půjčovala manželka pana Trojana. Já jsem měl dál za úkol  fotit.  Naši šli pak na druhé kolo a zároveň na poslední hasičský úkol. V tom museli proudem vody porazit dva kelímky na stojanu. Nastartovali čerpadla, donesli ho  k nádrži a pomocník odstartoval:"3,2, 1, teď!" Vyrazili, ponořili do nádrže a spojovali hadice. Dva popadli hadici, každý jednu a utíkali s nimi, zamířili proudem vody na kelímky. Srazili je celkem rychle.

Potom byla pauza a po ní pán, co tam všechno vedl, zavelel nástup a uděloval ceny.  Skončili jsme  předposlední.   Každý si šel koupit dva  párky a pití.

No a potom jsme nasedli do hasičského auta a jeli jsme domů. Moc se mi to líbilo a za rok jedu znova, řekl jsem si. Tak se stalo, že jsem se stal dobrovolným hasičem.

Lukáš Outolný, kategorie: L 2