Třídní učitel - Mgr. Jana Dvořáková
Jaroslav Bláha - Domamil
Pavla Hrdličková - Lesonice
Pavel Chaloupka- Štěpkov
Vlastimil Karafiát - Cidlina
Šárka Musilová - Komárovice
Michaela Pánková - Lesonice
Eliška Rodová - Martínkov
Ilona Růžičková - Cidlina
Hana Šuckrdlová - Komárovice
Jaroslav Veselský - Martínkov
Jana Vodičková - Domamil
Romana Weidenthalerová - Lesonice
V roce 2003 dobrovolně opustilli naši školu Zdeněk Svoboda a Roman Krajčovič - oba z Lesonic.
Následující rok opustili naši třídu Jiří a Zbyněk Šamanovi - opět z Lesonic.
Na život ve školních lavicích vzpomíná Hanka Šuckrdlová ve své závěrečné slohové práci:
Jak letěl čas
Všechno se to začalo v pěti letech, když jsme nastoupili do Mateřské školky v Domamili. Byli jsme tam rádi, ale když přišel sedmý rok, museli jsme se s pohodou a hraním rozloučit. Bylo to těžké, vyměnit hraní s panenkami za abecedu, ale poprali jsme se s tím. Naštěstí jsme měli kamarády, kteří šli do toho boje s námi. Měli jsme naši třídní učitelku, jmenovala se Tománková a měli jsme ji hrozně rádi. Učila se s námi formou her a tak nám vlastně pomohla s tou změnou. O to více nás mrzelo, když musela odejít. V našich srdcích zůstane ale navždy schovaná.
Potom nastoupil náš druhý učitel - pan učitel Šplíchal. S tím už jsme si tolik nehráli. Nastala krutá realita. Zažili jsme s ním však i chvíle, na které se nezapomíná - třeba jako třídní výlety s ním a s jeho rodinou, kde jsme se mohli starat o jeho malého synka. Byl hrozně roztomilý a tak jsme se o něj častokrát poprali ( většinou to ale vyhrála Hanka a Eliška ). To už ale byly léta, kdy jsme pochopili, že se vše nenaučíme pouze formou hry, ale musíme si k učení sednout a zkrátka se to naučit. Nelze zapomenout taky na Vánoce strávené ve škole. Ty blbosti, co jsme vyváděli, ty naschvály našim spolužákům, jak mladším, tak i starším. Jo, byly to léta dozrávání, kdy jsme jen objevovali.
Rychle to uteklo a nastalo další loučení. Nevěděli jsme, co nás bude čekat na druhém stupni, kde byli všichni větší a my k nim měli respekt. Ale nástup dopadl lépe, než jsme předpokládali. Učitelé nás přivítali velmi srdečně. Některé pedagogy jsme už znali a s ostatními jsme se museli teprve seznámit. Taky do naší party přibyly děti z Lesonic, které si vybraly naši školu pro další studium. Později jsme si na všechno zvykli. Taky jsme už nebyli jen děti, nebo nám to tak alespoň připadalo.
Dostali jsme opět třídní učitelku, a to Janu Dvořákovou. Po čase jsme zjistili, že s ní bude sranda a taky že byla. Nezapomenutelný byl třeba výlet na Dářko. Tam to byla opravdu třída. Hlavně si myslím, že nás to stmelilo s těmi, co přišli. A potom samozřejmě nezapomenutelný výlet do Vysočan na kolech. Jeli jsme asi 100 km a když jsme přijeli, pustili jsme se do párků, které byly nachystané na opékání a všechny jsme je spořádali dřív, než jsme stačili rozdělat oheň. Nejlepší byly ty noční hry. Odvázali jsme se tak, že nám ani nepřišlo, že už jsou 2 hodiny ráno. Hlavně jsme se nasmáli. Prodloužili jsme si život asi o půl roku, no prostě prima.
Ale nebyla jediný učitel, se kterým jsme se zasmáli. V tu dobu jsme měli nejraději naši paní ředitelku Tichou, protože se pořád usmívala a někdy jsme se s ní nenudili. S ní jsme se zase vrátili k výroku pana Komenského - „Škola hrou „. A tak se táhly ty čtyři roky bojů, jak s učiteli, tak i s učením, kterého stále přibývalo. ....
Nějakou náhodou jsme se dostali až sem, do deváté třídy, se spoustou zážitků a zkušeností nasbíraných za tu dobu. A už teď víme, že se nám po této škole, na kterou jsme někdy tolik nadávali, i po učitelích, ke kterým jsme někdy neměli zrovna dobrý vztah, určitě bude stýskat!
Víme, že to byly nejlepší roky života, než přijdou ty pravé starosti.
Na jedné straně prožíváme smutek, protože odcházíme, ale jsme také šťastni, že můžeme znovu objevovat. Bude to jako nástup do první třídy, spousta nových lidí a nových poznatků. Už se na to zase těšíme.
Hana Šuckrdlová
